Neznám dítě, které by k babičce a dědečkovi nejezdilo rádo. Čas u prarodičů nabízí spoustu dobrodružství a radosti. To se však nedalo říci o mě.
Od mých 7 let jsem se obávala dne, kdy nám rodiče oznámí termín odjezdu k mamince mého tatínka a jejímu manželov.
Babička byla přísná, ale velmi štědrá. Vždy nás přivítala teplou, velmi dobrou polévkou. Když se v podvečerních hodinách ve dveřích objevil nevlastní děda, všem se na tváři vykouzlil úsměv. Tedy až na mne. Byl to na pohled pohledný, zábavný a velmi milý muž, který byl u lidí oblíben.
Prázdniny pro spoustu dětí znamenají také větší volnost jako např. pozdní spánek. Pro mne to však nemělo žádnou výhodu. Jelikož jsem byla zvyklá na pravidelný spánek, jakmile padla 9 hod. chtělo se mi spát. Často jsem usnula na pohovce u televize, což se rodičům nelíbilo a nechápali, proč si nejdu lehnout do podkrovního pokoje, do postele. Netušili, co se odehrávalo za zavřenými dveřmi.
Každý večer, když jsem si lehla a snažila se co nejrychleji usnout, využil příležitost děda. Přicházel k mé posteli…Z počátku mne jen hladil a osahával. Snažila jsem se dělat, že spím. Ale vnitřní nepokoj a strach byl silnější. Zacpával mi pusu, aby nikdo neslyšel můj pláč. Každý rok si dovolil více….Prosila jsem ho, aby mne nechal být, ale on nepřestával, dokud nedošlo k jeho vyvrcholení.
Stále dokola mi připomínal, že se o tom nikdo nesmí dozvědět, jinak babička zemře. Nechápala jsem proč tak mluví a jako dítě jsem si představovala, že jí opravdu zabije on sám. A tak jsem strachy mlčela.
Dodnes si vzpomínám, jak mi babička vyčítala, že nechci dědovi s ničím pomáhat. Častokrát mne rodiče, nebo babička donutili, abych jela s dědou třeba pro trávu. Nemám jim to za zlé, nevěděli, co se děje. Ale v té době jsem byla utrápená, opuštěná.
Až v 15 letech jsem od Boha dostala sílu, abych to všechno zastavila. Všechno jsem řekla svému bratru, který to pak řekl mému otci a ten mne od té doby hlídal. Když se děda dozvěděl, že jsem to řekla, dostal strach a začal se mi obloukem vyhýbat.
Po 3 letech děda zemřel a mě se velmi ulevilo!
Tato zkušenost mne velmi poznamenala. Stále se mi vracely živé vzpomínky. Jizva v mém srdci, na mém těle i duši byla veliká. Jeho smrtí se mi neulevilo. Stále jsem cítila silnou nenávist za to, co mi dělal. Poznamenal mne i v osobním životě. Intimita pro mne neměla takovou hodnotu, jakou jsem pozorovala u ostatních.
Bůh ode mne často slýchával otázku, proč? Proč na mne dopustil takovou věc? Proč to nezastavil?
Nevím….do dnešního dne nevím, proč jsem to musela prožívat. Ale co dnes vím je, že to neznamená, že mne nemá rád. Dnes mám jistotu, že tam byl také a plakal, trápil se společně se mnou. Snažil se mne podržet, abych to zvládla! Jak to vím? Protože on je láska! Bůh neslíbil, že nebudeme trpět, ale slíbil, že bude s námi a bude nás podpírat, nést nás přes těžkosti a trápení.
Když jsem v dospělosti Bohu odevzdala celé své srdce, všechny své jizvy na srdci a zklamaní, udělal jednu velkou věc!
Odpuštění
Bůh mi pomohl po tolika letech odpustit! Navrátil mi skrz mého muže hodnotu intimity a potěšení. Pomohl mi z části zapomenout a vytrhnul mou noční můru.
