Proč by mi měl lékař věřit, že budu rodit, když on sám to přeci ví nejlépe. Je to tak, často se setkáváme s přesvědčením, že lékaři vědí lépe než my, jak se cítíme.
Plodová voda mi sice neodtekla, ale kontrakce jsem měla pravidelné a znatelně silné. Nebyli to žádní poslíčci, jak se mě snažil lékař přesvědčit. Ano, vím! Rodit v 7 měsíci není žádná legrace, natož dvojčátka. Ale přeci jen jsem jeden porod měla za sebou a tak poznám, jestli rodím.
Přijali mě tedy do nemocnice a jiná, vstřícnější a velmi sympatická lékařka udělala patřičné kroky k tomu, abych nerodila ještě tak brzy. Odvedli mě na pokoj, kde jsem strávila nějaký ten čas, aby děti nakrmili vší tou chemii, aby byly připraveni na případný porod a svět. V té době jsem ještě neznala sílu a moc našeho Pána do takové míry a tak jsem se nechávala plně oddávat lékařským rukám. Pravdou je, že jsem si ani neuvědomovala, jak velké riziko je přivést dvojčátka na svět tak brzy, ale to co jsem nevěděla já, věděl Pán.
V době, kdy jsem ležela v nemocnici se za mě a naše dvojčátka manžel a má rodina velmi modlili. Strávila jsem v nemocnici asi 3 týdny. Nemohla jsem vidět naší dcerku na kterou jsem byla citově tolik závislá. Propadala jsem depresím a bylo mi moc smutno. Jsem si jistá, že jsem svým pláčem našim klukům moc nepomáhala. Opět věděli lékaři lépe, co je pro maminku nejlepší. Jelikož byla chřipková epidemie, neviděla jsem svou rodinku celé ty 3 týdny. Jen 2x na malou chvilečku mě sestra propašovala, abych je mohla alespoň vidět a obejmout! .
Když přešly 3 týdny, přišly kontrakce znovu a já věděla, že tentokrát budu rodit. Moc jsem si přála rodit spontánně, nebylo to však možné vzhledem ke stadiu těhotenství a neotočených hlaviček směrem dolů. A tak mě čekal císařský řez. Prosila jsem lékaře, aby mě jen umrtvili odspodu dolu a já mohla plně vnímat celý porod.
Jenže než lékaři uvěřili, že jsem opravdu dostatečně otevřená, uběhlo až příliš času a museli mi dát plnou narkozu.
Po porodu jsem se probudila v prostředku pokoje, kde plakala miminka a vedle nich ležely šťastné, ale nastydlé maminky. Pooperační klid tedy pro mě nepřipadal v úvahu. No, nebyly přeci volné pokoje. Jediné, co jsem chtěla, bylo vidět naše dvojčátka. Moc jsem se na ně těšila. Vzhledem k poporodnímu stavu jsem nemohla dvojčátka vidět! Kdo tyhle pravidla vymyslel nevím, asi chlap..ale měl by přehodnotit své studie! Byl to nepříjemný pocit, když všude okolo vás vidíte ty štastné maminky s detmi a vy ta svá dvojčátka vedle sebe nemáte a svou rodinu jste pořádně 3 týdny neviděli! Nemluvě o dětech, které leželi v inkubátorech a jsou beze mě, bez člověka na kterém byly napojeni celých téměř 8 měsíců! Je nepochopitelné, že ustoupí v tom, aby vás dali na pokoj mezi nemocné maminky, ale k dětem, které jsou mnohem duležitejsí vás nepustí! Jen proto, že neměli můj podpis pro nadstandard? Bylo mi ještě hůř jak předtím… Když přišla sestra a opravu (pro mě) surově vytáhla z postele, abych se šla osprchovat, bude se někdo divit, že jsem se téměř sesypala k zemi? Naštěstí mě zachytila jedna pohotová maminka a zavolala sestru, která se tvářila tak, že jí je to úplne jedno. Jediné, co mě drželo bylo, že brzy půjdu domu za svou rodinkou a za dvojčátky.
Ale pak se něco stalo…
Nikdy jsem nevěřila na poporodní deprese, že se to vůbec může stát! Ale stalo se! Je to jistě zpusobeno okolnostmi a tím tlakem, porodem, neuvěřitelným stresem, kterým jsem prošla. Když jsem viděla naše kluky, nic jsem necítila….. Žádný vztah, žádnou lásku…vůbec nic!
Cítila jsem se jako ta nejhorší matka na světě! Co se stalo, kde se stala chyba? Proč nic necítím? Samozřejmě, že jsem se hrozně snažila. Když mi povolili nadstandard a po týdnu kluky vyndali z inkubátoru, snažila jsem si je dávat k sobě, abych probudila cit. Přišla sestra a seřvala mě, jako malou holku, že to nesmím, protože bych je mohla zamáčknout, když spím! A tak mi zbyl jen pohled a ty okamžiky, kdy jsem se snažila kluky kojit. Bylo mi tak úzko, tak těžko na srdci. Začala jsem nenávidět samu sobe za to, co se ve mně děje! Naše dcerka a manžel za mnou stále nemohli a já se cítila tak vyprahlá a prázdná…
Modlila jsem se k Bohu, aby mi pomohl, abych zas nabrala dech. Ať něco udělá, protože já už neměla sílu ani bojovat za své city…
Všechny sestry v oddělení mě odsoudily za to, co jsem udělala následně. Ten pocit, kdy vám dají pocítit, jak špatná matka jste, je nic proti tomu, co jsem prožívala uvnitř sebe.
Podepsala jsem papíry a šla domů. Šla jsem za svou dcerou a manželem. Dvojčátka zůstala v nemocnici ještě tyden sama. Konečně jsem se mohla nadechnout, když jsem opustila ten depresivní pokoj! Věděla jsem, že mé rozhodnutí je správné!
Stačil jeden jediný večer s mojí rodinou. Jediná chvíle, kdy jsem načerpala sílu a cítila se zas ve svém vlastním těle! Když jsem se ráno probudila, už v mem srdci nebyla tma, bylo tam opět světlo! PO té hořkosti, kterou jsem za to všechno, co jsem musel v nemocnici prožít do té doby měla, byla pryč! Bůh přesně věděl, co potřebuju po celou dobu! Dnes mě mrzí, že jsem nevyužila víry v něj k tomu, aby on povedl celou situaci a já ve finále nemusela prožívat to, co jsem si zažila tuto dobu. Ale to jsme my lidé, stále spoléháme především na sebe..Mrzí mě, že jsem se více neotevřela jeho náruči a lásce, kterou mi nabízel.
Dojížděla jsem za klukama každý den, abych je nakojila. Doma jsem byla dokonce schopna snášet bolest odsávačky jen proto, aby dostali maminčino mateřské mléčko. Láska, ten krásný pocit prolil celé mé tělo a já mohla opět lásku dát a plně si využít malých, zdravých dětiček. Stačilo pár okamžiků pro to, aby se všechno to trápení za poslední týdny proměnilo. Tohle všechno dokáže jen samotný Bůh, tím jsem si jistá!
Až zpětně jsem si uvědomila pár podstatných věcí, které jsem uplně prošvihla a vůbec si neuvědomovala vážnost situace. Bůh se o všechno postaral!
Protože se narodili kluci předčasně, měli být udajně velmi maličtí a s následky předčasného porodu. A ano, Robinek má vybojován život! Ale nemají žádné následky a dokonce ani alergie, které v dnešní době má téměř každý! Když jsem já měla stavy depresí, Bůh konal! Když jsem se já cítila mizerně, on se postaral o vše potřebné a především o naše děti!!! Není ten náš tatínek, nebeský Otec úžasný? Chci kráčet více ve víře, chci mu být více vděčná a uvědomovat si, co všechno pro nás dělá! To je mé přání. Bůh koná, když my si to častokrát neuvědomujeme!
