Probouzím se do nádherného slunečního letního rána. Z okna vidím poletovat volně se pohybující ptáky. Stát se tak na chvilečku jedním z nich a uletět od bolesti, kterou mám v srdci. Pod okny internátu zas slyším smích mladých lidí. Jak já jim závidím! Chci se také smát a ne uvažovat o smrti jednoho nepotřebného člověka.
Smrt? Ukončí smrt naše trápení? Dnes a denně se potýkám s lidmi, o kterých bych nikdy v životě neřekla, že myslí na svou smrt! O mě by to také nikdo neřekl. Vždy jsem byla usměvavé děvče, které mělo rádo společnost lidí, smích, zábavu, volnost. Ráda jsem zpívala, tancovala, hrála si s dětmi. To, co mne však nejvíce bavilo, bylo pomáhat lidem s jejich problémy. Řešit jejich nešťastné lásky, rozpadající se rodiny, zklamání různého druhu. Tehdy jsem se cítila nejšťastnější. Pomáhat lidem? Jo, tak to byl ten nejnaplněnější smysl v mém životě.
Proč se ale já poslední dobou cítím tak zle? Jak je možné, že si nedokážu pomoci? Jsem tak sama na své trápení? Nechce se mi nic řešit, s nikým mluvit, chci být přesně tím ptákem…….
Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr….
„Ahoj, tati“
„Ahoj zlatíčko, jak se máš? Myslel jsem, že jsi ve škole?“
„Ne, máme dnes volno. Jak se máš ty, je vše v pořádku?“ snažila jsem se vyhnout odpovědi na otázku, jak se mám. Má dost svých starostí, abych ho ještě zatěžovala svými“
„No, je mi zle“
„Proč, tati, co se děje?“ Ptám se tak hloupě, jako bych vůbec nic nevěděla. Ale chtěla jsem mu dát prostor, aby se vypovídal.
„Máma rozvodové papíry podepsala. Je mi hrozně! Chci zemřít…“
V jeho hlase jasně slyším stesk, úzkost, zlost.
„Tati, já nevím, co na to říct….moc mě to mrzí a bolí s tebou. Byli jste spolu 20 let a ty léta se nedají hodit za hlavu. Zůstanou ti vzpomínky na celý život a ty krásné si uchovej hluboko v srdci. Miloval jsi ji, tati a to je to nejkrásnější, co jsme mohli dostat milovat a být milováni. Víš, tati. Její rozhodnutí neovlivníme. Ona miluje jiného a my všichni se s tím musíme smířit. Spolu to všichni zvládneme, věř mi tati! Nenecháme tě v tom. Jsme tvoje děti a rozhodli jsme se zůstat s tebou. Bojuj teď kvůli nám, prosím!“
„Ach dítě moje, nevím, jak to zvládnu všechno. Jsem rád, že jsi tak daleko od toho všeho! „
„Tati….“ Snažím se zatlačit slzy zpět na své místo. Srdce mi krvácí, ale nesmím na sobě nechat nic znát! Potřebuje teď mou oporu!
„Marcelko, nevím, jak to zvládnu bez peněz. Nevím, jak vás uživím z důchodu. Tvůj internát, kluci…Potřebuji, abys začala chodit na brigádu a alespoň ten internát si zaplatila sama.“
„Ano, tati, něco si seženu.“
„Kdy přijedeš domů, dlouho jsi tu nebyla?“
Nemohu mu přeci říci, že nenávidím to místo „doma“. Ničí mne myšlenka na to, že bych se tam měla zdržet déle, než na 3 hodiny. Všechno mi to tam připomíná mámu. Vzpomínky na ní jsou tak krásné, ale ty nejčerstvější tak bolestivé. Nemohu mu říci, že pohled na něj je pro mne zničující. Jeho oči tolik prozrazují o jeho trápení a bolesti. Chci od toho utéct a ne toho být součástí! Je rozdíl pomáhat lidem a nebýt přímým účastníkem. Tohle se mne až příliš týká.
„Domluvím se s přítelem a možná přijedeme tuto sobotu. Dobře?“
„Dobře, budu se na vás těšit.“
„Mám tě ráda, tati. Ahoj“
Položím telefon a přemýšlím nad tím, jak je ten dnešní svět křehký. Jak pomoci člověku, kterého milujete a přesto víte, že mu pomoci nedokážete?
Ten den jsem měla ještě telefonát od bratrů, kteří rozvod rodičů nesou také velmi těžce. Prosba o pomoc byla na místě. Bratři celou situaci nezvládli a skončili na drogách. Celá situace se komplikovala. Volala jsem uplakaná tehdejšímu příteli, který přijel hned po práci za mnou do Plzně na internát.
Když jsem vycházela z internátu, z dálky jsem viděla, že přítel v autě kouří, což mne znepokojilo. Měl za sebou přeci 3 měsíce abstinence jako kuřák. Přisedla jsem si k němu a věděla jsem, že je něco špatně. Aleš mi oznámil, že již delší dobu uvažuje o našem rozchodu. Mé rodinné problémy ho příliš zatěžují. Ničí ho bezmoc, když pláču. Ničí ho pocit viny, když mi nedokáže dát porozumění. Nikdy takové problémy neměl. Řešil je až se mnou, ale už to chce zastavit. Chce, abych si našla partnera, který mne učiní šťastnou a pochopí…Tak to bylo přesně to, co jsem v tuto chvíli chtěla slyšet!
Ten den toho na mne bylo příliš. Bála jsem se, co dalšího ještě přijde. Ve škole jsem začala mít větší a větší problémy s docházkou. Mnohem raději jsem si lehávala v parku a snažila se vše přejít. Vždyť se říká: „Vše vyléčí čas“. Kéž bych ten čas dokázala urychlit. Ale bolest byla stejná. Má rodina mi stále telefonovala, snažila se ve mne najít určitou oporu a pomoc. Alespoň tím, že se vypovídají. Nějakou dobu mne navštěvoval jistý kazatel, který si mne později chtěl i vzít, měla jsem radost, že na to všechno nejsem sama. Naše rozhovory byly vždy dlouhé a plné hlubokých myšlenek. Jednou mi ale řekl větu, na kterou jsem později stále myslela. Ta věta zněla: „Víš, být kdokoliv jiný na tvém místě, tak je z něj buď alkoholik, nebo feťák. Tato věta ve mne vyvolala myšlenky o mém životě ještě více a vzbudil ve mne sebelítost. Rodina je v háji, táta mne prosí, ať přeruším školu a začnu chodit do práce, jelikož to nemůže utáhnout. Máma pryč, bráchové na drogách, přítele už nemám, kamarádky v podstatě byly pouze kamarádky, které o mých problémech neměly ponětí.žádná motivace k životu, žádná radost..nic, co by mne mohlo v životě naplňovat. Žádný důvod k životu. Bůh? Ten neexistuje. Kdyby totiž existoval, tak utrpení na tomto světě není a naši se nikdy nerozvedou! Byli tak ideální pár. Vzor manželů. Všechno v co jsem věřila, doufala, obdivovala, se rozplynulo jako pára nad hrncem. Cítila jsem se osamocená a na pokraji zoufalství. Mé myšlenky na sebevraždu byli tak časté, že jsem snad nemyslela na nic jiného. V těchto chvílích mne při životě držela jen myšlenka na tátu a bratry. Přesto má touha, má sobecká touha zemřít byla silnější.
Můj pokoj na internátě se nacházel v 8. patře. Byla to pěkná výška. Často jsem tam trávila chvilky o samotě, jako i onoho dne. Venku bylo jasno, všichni byli ve školách. Jen já ležela v posteli a dumala opět nad svým nesmyslným životem.
Podívala jsem se z okna, kde nikdo nebyl. Otevřela okno dokořán a zhluboka se nadechla. Postavila se nad stůl a pak na rám okna. Okno bylo dost veliké a vešla jsem se do něj v podstatě celá. Byla jsem rozhodnuta ukončit svůj život. Pamatuji si, jak jsem vyslovila jen jednu větu: „Bože, opatruj mou rodinu“ Naklonila jsem se dopředu a vykročila. Jako bych chtěla skočit něco jako šipku. Nemyslela jsem už vůbec nanic. Jen jsem to chtěla mít za sebou. Měla jsem jednu nohu venku a rukama se už nedržela. Jen pravá noha byla ještě opřená o trám okna.
Něco se ale stalo. Pro mnoho lidí nevysvětlitelná, nepochopitelná věc. Něco mne pevně drželo a já nemohla pokračovat v pádu. Bylo to, jako-by jste byli o něco opřeni, něco nepopsatelného, co mne vtlačovalo zpět do okna. Sama jsem v tu chvíli byla zmatená, nechápala, co se děje. Jakoby se ve vzduchu pohybovala hmota, která ovšem nebyla vidět.V tu chvíli jsem ale slyšela vnitřní hlas, ale nebyl to hlas obyčejný, byl to mocný hlas, který prošel celým mým tělem. „Nech to na mě, odevzdej mi život a já se o tebe postarám. Netrap se už věcmi, které nezměníš. Změnit můžeš ale svůj život. Důvěřuj mi. Máš více sil, než si myslíš.“
Nabrala jsem dostatek sil, zachytila se rámu okna a seskočila na svou postel. Jako by ze mne spadl neskutečný balvan trápení. Rozplakala jsem se jako malé dítě, ale cítila jsem ohromnou sílu zas bojovat a naplnit svůj život plnohodnotným životem.
Po této zkušenosti jsem se rozhodla začít znovu. Odjela jsem z Plzně za svou rodinou. Za taťkou, který mne potřeboval, za bratry, kteří to nezvládali. Měla jsem najednou tolik sil na rozdávání. Bylo to velmi těžké období, ale zvládli jsme to!
Měl pro mne Bůh připravený krásný život? Ano, měl! Našel mi partnera se kterým jsem již 10 let šťastná. Máme spolu 3 nádherné děti, žijeme naplněný život láskou Boží.
Víra je počátek naší budoucnosti. To, v co, či v koho věříme, nám udává celoživotní směr.
